News
A článek máš?
- April 02 2019
- Vše ostatní / others
- 1794x Přečteno
Další článek bude, předpokládám, za cca rok.
Takhle končí většina našich konverzací s Petrem (poznámka admina: se mnou), už zhruba půl roku. A to proto, že jsem ho jednou oslovila jako recruiter, on mě místo toho pozval zápajet si do radioklubu, já projevila zájem se o tom všem (jak říkám elektronice-moje úroveň chápaní tohohle oboru je na úrovni babička &"ty internety") dozvědět víc a Petr byl ochotný mi s tím pomoci. Když o tom ale budu psát článek.
Jenže přesedlat ze sociologie, obor v němž mám diplom na elektroniku, programování, exaktní vědy není jen tak. Baví mě řešit úlohy, googlit řešení a bavilo mě to i na základce, kde mi ale matematiku a fyziku znechutila učitelka Pancířová. Od té doby jsem se schovala pod křídla humanitních oborů a soustředěné logické práci jsem odvykla. A teď to bolí. Jakože reálně cítím tlak a horko v hlavě. Proto samozřejmě aktivity, které mi takové stavy přinášejí odkládám. To znamená, že k tomu co jsem se naučila s Petrem se dostanu až po týdnu a už jsem zapomněla jak se to dělá a to člověku pak padá řetěz. A jsme u toho, proč větou ´a co článek?´ naše konverzace končí. Protože je mi po té dlouhé době trapné, že nic nemám. Prostě jsem se odpovědi vyhýbala. Dokud mě Petrova láskyplná buzerace dovedla sem a já tedy píšu.
Pracuju jako tech recruiter (https://www.linkedin.com/in/nikola-cabanova-73561b142/) Ještě před rokem a půl jsem nevěděla nic ani o jednom z těch dvou slov. Rozhodla jsem se ale, že jestli mám kandidátům prodávat firmu, projekty a jak to u nás opravdu stojí za to, že o tom budu muset vědět co nejvíc. A jak jinak než skrz praxi.
Začalo to návštěvami v The Cave, pájením u Petra v radioklubu, pokračovalo vlastními pokusy jak nespálit senzor a radostmi když se podařilo něco co dělají FELáci už v plenkách. Petr mi nejdřív poskytl krabičku 36 senzorů-teplota, tlak, hluk, vše pro domácí bastlení. Ta logika s jakou mi Petr vysvětloval Arduino IDE, systémy zapojení součástek pro mě představovala něco jako khoisanské jazyky-to jsou ty mlaskavé zvuky, co dělají Sánové/křováci a to je jazyk, který se buď naučíš v dětství nebo nikdy. Nebo jako domorodí australané, kteří nerozdělují čas na minulost, přítomnost a budoucnost ale na nějaké kontinuum kdy včerejšek se děje zároveň s dneškem a budoucnost vůbec neexistuje. Prostě hlava ti to nebere. S vlastními pokusy se senzory a dalším kitem od DF Robot, který Petr už jednou měl, tak mi ten druhý svěřil jsem sice po krůčkách začala chápat minimální logické záležitosti, ale furt jsem před tím stála jako dítě před betonovou zdí snažíc se proškrábat skrz k vědění plastovou lžičkou.
S kluky v radioklubu kam jsem jednou za delší čas zavítala jsem si rozuměli...respektive neodmítali mě. To soudím z toho, že jsem byla zahrnuta do skupinové konverzace o tom jaký si kdo dá ten den kebab. Vývojáři z firmy mě svými mimo pracovními koníčky vyvedli z představy, že každý programátor je kapucář ze sklepa. Kluci z radioklubu mě do ní zase vrátili: podlaha komůrky 4x5 metrů byla...někde...schovaná pod kousky drátů, starými klávesnicemi, krabicemi a pcb. Každý z kluků měl svůj stůl, svojí stanici, kde volný prostor zaujímal asi 20% stolu. Zbytek byli rozdělané projekty a již zmíněný kebab. Ten pohled mě fascinoval. Zároveň se jsem se cítila nemístně, trochu jako Reese Whiterspoon v Pravé blondýnce s oranžovým applem mezi šedými notebooky. Tenhle pocit svým způsobem přetrval, teď se proto vídám nejvíc už jen s Petrem.
I když začátky nebyly nijak slavné stále jsem do tohohle vosího hnízda šťouchala, například když jsem si vymyslela projekt tabulky se switch on/off tlačítky a ledkami, kde by se podle barvy dalo indikovat kdo je ten den v práci, kdo na HO a kdo má třeba dovolenou. Pocit vlastního projektu tomu všemu dal trochu směru a mě naději, že už přemýšlím jako programátor a hledám řešení problémů v elektronice. Nejspíš vyzařuji auru vševědoucí a rychle-se-učící, protože k tomuto projektu se přidali další dva Petrové, tentokrát z práce, kteří mi byli ochotni pomoci s HW i SW a nevypadali vůbec vyděšeně, že před nima stojí socioložka s téměř nulovou praktickou znalostí elektroniky a především programátorské logiky. Proto mám teď připravené schéma s miliony tranzistorů a ledek a odporů a možná se mi někdy ten shluk podaří rozplést a udělat z toho layout. To ale bude ještě na dlouho.
Po tom roce a půl chápu, že v nízkoúrovňovém programování a HW moje budoucnost asi neleží, že nebudu jeden z těch příběhů, které čtete na iHned.cz: “Sekla s HR, teď o ni projevuje zájem Sillicon Valley” Nicméně mé snahy jsou tvrdohlavé a v prosinci jsem se přihlásila na Úvod do programování v Pythonu od Czechitas. Konečně místo, kde jsem se necítila jako průkopnice. A konečně mi to někdo řekl slovy, kterým rozumím: počítač je blbý, ale dokáže udělat hodně výpočtů rychle a přesně. Přesně ta věta, kterou jsem potřebovala slyšet, abych do konzole polopatě zadala všechny úkoly. To, že proměnné se nemusí deklarovat, že stačí psát jazykem blízkým tomu lidskému je velká výhoda a možná chápu, proč si tolik žen Python oblíbilo. Vzhledem k tomu jak dlouho mi trvá hardware část mého předchozího projektu s ledkami, možná se do té doby naučím akorát Pythonu abych si to i naprogramovala…*interní smích* jo, jasně…
Pomalost mého postupu a to, že tenhle článek dopisuji téměř po roce od domluvy nutí k otázkám jako: "Hele, má to vůbec smysl? Jsi si jistá, že na to máš? Neměla by ses radši věnovat těm tvým humanitním vědám?" Ale v době, kdy buď čteš články o lidech, kteří někdy udělali velký oborový skok a internet tě plní citáty ´you can do it´ typu je těžké si přiznat, že ty na to zrovna nemáš. Ačkoli ambice s kterou jsem do toho šla se v průběhu změnily, prvotní záměr byl v zásadě splněn. Mezi programátory možná stojím za starou bačkoru, ale dokud jsem mezi recruitery kde po mě nikdo programovat nechce mohlo by to být v pohodě. Už teď o tom mluvím víc než to dělám a vypadá to, že to lidem stačí aby si mysleli: "Ty jo, ta tomu fakt asi rozumí!"